Jestli znáte alespoň jeden důvod...

29. ledna 2014 v 13:50 | Meredith

Slibovaná jednorázovka :) A za zpoždění se omlouvám :) Jako odškodnění se tu (snad opravdu) za pár dní objeví ještě jedna :)



Zatáhla jsem žaluzie, aby na mě nebylo z ulice vidět, a postavila se před zrcadlo ve své ložnici. Měla jsem posledních pár hodin svobody a já je trávila sama ve svatebních šatech. Ve svých nádherných, nepříliš zdobených, jednoduchých šatech. Byly přesně podle mého vkusu, přesto jsem se v nich necítila příliš příjemně. Hleděla jsem na svůj odraz a přemýšlela, jestli na mě náhodou nezírá někdo cizí. Stále jsem nemohla uvěřit, že se zítra vdávám.
Zrovna jsem se otáčela kolem své osy, když se ozval domovní zvonek. Zarazila jsem se v půli pohybu. Nikoho jsem nečekala, ke všemu bylo velice pozdě. Rychlý pohled na hodiny mi prozradil, že je krátce před půlnocí. Pete nejspíš nevydržel být sám.
Vykasala jsem si sukni a sešla po schodech ke dveřím, abych otevřela. Když jsem spatřila návštěvníka, strnula jsem. "Pane," vydechla jsem.
O'Neill vypadal snad ještě překvapeněji než já. Párkrát naprázdno otevřel a zavřel pusu. Zíral na mě a nemohl najít slova. Trvalo mi, než mi došlo, na co tak zírá. Nečekal, že mu otevřu ve svatebních šatech.
"Právě jsem si je zkoušela," vysvětlila jsem, čímž jsem ho vrátila do reality. Chvíli na mě ještě vyjeveně koukal, ale nakonec konečně našel ztracený hlas: "Carterová, omlouvám se, že ruším takhle pozdě. Mohl bych na chvíli dál?" zeptal se.
Beze slova jsem uhnula ze dveří a pustila ho dál. Mlčky prošel až do obývacího pokoje a já ho následovala.
Došel do středu místnosti a otočil se, aby se na mě podíval. "Já-," hlesl, ale hlas se mu zlomil. Musel ode mě odvrátit oči a zhluboka se nadechnout, aby mohl pokračovat. "Chci vám něco dát dřív, než vám začnou dávat svatební dary i ostatní."
Teprve v tom okamžiku jsem si všimla, že v ruce svírá drobný balíček. Nyní mi ho podal. "Doufám, že budete šťastná, Sam." Opět ke mně pohled zvedl. Bolelo to. Rvalo mi to srdce. Viděla jsem v nich tolik bolesti, kterou jsem způsobila já, přesněji moje svatba.
Mlčky jsem vzala balíček a opatrně z něj strhla balicí papír. Nevěděla jsem, co čekat. Od Jacka jsem již dostala několik dárků - každý rok na narozeniny a na Vánoce. Vždycky to byly nějaké příjemné drobnosti, kterými se trefil přesně do mého vkusu - kytice bílých růží, náušnice, knížky, několikrát i lahev mého nejoblíbenějšího vína. Ví vůbec Pete, jaké je mé oblíbené víno?
"Chtěl jsem vám to dát až k narozeninám, ale přišlo to už dnes. Myslím, že je dobrá příležitost, abyste to dostala. Snad se vám to bude líbit," dodal.
Odhrnula jsem papír a spatřila těžítko. Pod skleněnou kupolí byl umístěn jeden jediný článek z replikátora.
Do té věci, kterou jsem svírala v ruce, jsem se okamžitě zamilovala. Bylo to tak obyčejné, až to bylo kouzelné. Nával emocí mě úplně převálcoval. Z koutku oka mi vytekla slza a já se musela Jackovi vrhnout okolo krku.
"Je to nádherné," zašeptala jsem a odtáhla se. Chtěla jsem od něj odstoupit, ale Jack mě zachytil za zápěstí a přitáhl zpátky k sobě. Opatrně mě hřbetem volné ruky pohladil po tváři, odhrnul mi pramen z vlasů z obličeje a pak se to stalo. Pak mě políbil. Jen lehce otřel své rty o moje a pak se odtáhl, jakoby dostal strach.
"Doufám, že chápete, že zítra na vaši svatbu nemohu přijít," zašeptal chraplavě. Téměř jsem jeho hlas nepoznávala, jak byl zastřený. Bojoval sám se sebou.
Přikývla jsem a po tváři mi stekla další slza.
"A teď už půjdu," řekl a zcela mě pustil. Bodlo mě u srdce, cítila jsem, že ho ztrácím a přesně to jsem nechtěla. Ale také jsem už nechtěla být sama. Žít osamocený život a čekat, až nám předpisy dovolí být spolu.
Než jsem stačila zareagovat, byl u dveří a bral za kliku. Pak se na mě ještě otočil. "Neuvěřitelně vám to sluší. Mrzí mě, že to je kvůli jinému."
"Jacku," hlesla jsem a zavřela oči, abych zadržela nával slz. Nepodařilo se a já se rozbrečela. Udělala jsem několik kroků směrem k němu, ale zastavila jsem se na půl cestě. "Jestli-jestli znáte alespoň jeden důvod, proč bych si ho neměla brát..."
Jack mi však skočil do řeči: "Znám jich stovky, ale neřeknu je. Nechci, být tím, kvůli komu budete nešťastná."
"Já to klidně risknu. Jestli bych vás měla ztratit, radši budu nešťastná," oponovala jsem.
Podíval se na mě. Jeho oči zkoumaly rysy mé tváře, aby zjistil, jestli to myslím vážně. Když nabyl přesvědčení, že mluvím pravdu, řekl: "Chceš znát jeden důvod? Ten nejdůležitější?" Vrátil se zpět ke mně. Stál teď těsně u mě. Byl tak blízko, že jsem cítila jeho dech na své kůži.
Přikývla jsem.
"Miluju tě," řekl jednoduše a jeho rty se dotkly mých. Přitiskla jsem se k němu. Věděla jsem, že bych neměla, bylo to proti všemu. Ale i já ho milovala. Byla jsem rozhodnutá. Petovi se budu ráno muset omluvit, s ním bych nikdy nebyla šťastná. Měla jsem si to uvědomit už předtím... THE END
 


Komentáře

1 juju juju | E-mail | 29. ledna 2014 v 18:35 | Reagovat

Wow nádherná opravdu jsem si jí vychutnala :3

2 Iveta Iveta | E-mail | Web | 29. ledna 2014 v 19:24 | Reagovat

To je kraaaaasny! Ty vzdycky napises jednu povidku za x mesicu, ale pak to stoji vazne za to! Povedlo se ti to! :-)

3 Andílek Andílek | Web | 29. ledna 2014 v 19:32 | Reagovat

úžasná povídka

4 jenn jenn | 30. ledna 2014 v 13:56 | Reagovat

V jednom serialu bylo řečeno, že pravda je jednoduchá a mnoho slov je jen lež. Pokusím se řídit tímto "pravidlem" při hodnocení této povídky.

Nádhera

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.