Bolest

1. února 2014 v 17:32 | Meredith

Slibovaná jednorázovka :) Zatím nic dalšího nemám, ale snad to přijde :) A po pohledu na rozvrh, budu mít 4 dny volna, tak se vám snad i během semestru budu věnovat trošku víc... :)



Stála jsem u skleněného okna zasedací místnosti a sledovala modře se vlnící hranici příchozí červí díry. Bylo otázkou pouze několik sekund, než skrz ni bude přinesena dřevěná vyřezávaná bedna velikosti člověka - rakev. Nemusela jsem dvakrát hádat, kdo ji z Chulaku dopraví - Rya'c a Bra'tac, syn a nejlepší přítel.
Objala jsem se pažemi a přitiskla k sobě khaki bundu od uniformy, jako by mohla zastavit to chvění od potlačovaného pláče, které otřásalo mým tělem. Nemohla. Nic nemohlo. Člen mého týmu a můj přítel byl mrtvý. Teal'c zemřel. Byl zabit. Zavražděn.
Z červí díry se konečně vynořila dřevěná rakev. Vpředu ji skutečně podpírali Bra'tac s Rya'cem. Dva Jaffy, kteří nesli zadní část, jsem neznala.
Viděla jsem, jak je Daniel přivítal, jak rakev odložili na podstavec vedle rampy a odešli pryč. Pozorovala jsem tu dřevěnou bednu, jako kdyby Teal'c mohl zvednout víko a vystoupit z ní. Přesto jsem na Teal'ca vůbec nemyslela. Jediné, o čem jsem dokázala přemýšlet, bylo to, jak ráda bych se vybrečela. Ale to bylo něco, co jsem nesměla. Byla jsem voják, velitel. Ukázat slabost jsem měla zakázáno, ztratila bych autoritu. Toužila jsem po objetí, přála jsem si skrýt se v náručí mého přítele a spustit vodopád slz, ulevit svému bolavému srdci.
"Carterová," ozvalo se za mnou. Při zvuku toho hlasu jsem svěsila hlavu. Ten tu neměl být, měl přijet až večer. A ačkoli jsem po jeho přítomnosti toužila víc, než po čemkoli jiném, bez něj bylo mému sebeovládání lépe. I když tomu v minulosti bylo přesně naopak.
"Generále," oslovila jsem ho, aniž bych se otočila. "Co tu děláte?"
"Přiletěl jsem dřív. Chtěl jsem se ujistit, jak to s Danielem zvládáte," odvětil a postavil se vedle mě k oknu.
Neodpověděla jsem. Místnost naplnilo nepříjemné ticho. Cítila jsem, jak mě přejíždí pohledem a zkoumá mě.
"Takže?" promluvil tiše.
Pokrčila jsem rameny. "Jsem sobec," odvětila jsem stejně potichu jako on.
V jeho odraze ve skle jsem viděla, jak se na mě překvapeně podíval. "Cože?!" vyhrkl.
"Jsem sobec," zopakovala jsem a snažila se, aby to znělo klidně. Cítila jsem, že se mi zadržované slzy znovu derou do očí, věděla jsem, že konečně začnu brečet. Nechtěla jsem, aby u toho byl. Jistě, nejraději bych se mu vrhla do náručí a nechala ho, aby mě uklidnil. Ale ne tady. Ne teď.
"Sam," odpověděl s rozvahou. Jen oslovit mě tady jménem bylo nebezpečné. A on to přesto udělal. "Jsi všechno možné, ale sobec rozhodně ne."
"Ale ano, jsem," vzlykla jsem. První slzy už si začaly razit cestu po mých tvářích. "Teal'c umřel. Sleduju jeho rakev a jediné, na co dokážu myslet, je to, jak bych se ti nejraději vrhla do náručí a vyplakala se ti na rameni, Jacku!" začala jsem zvyšovat hlas. Byla jsem naštvaná sama na sebe. Zase jsem mu vyklopila všechny svoje myšlenky, aniž bych chtěla. A on na mě nemusel ani tlačit.
"Sam, tiše," zasyčel.
Vrhla jsem na něj vražedný pohled, ale věděla jsem, že měl pravdu. Oslovila jsem ho jménem a přitom nás mohl kdokoli slyšet.
Než jsem však stačila cokoli říct, udělal něco, co bylo daleko horší, než oslovení křestním jménem. Otočil mě čelem k sobě, přistoupil ke mně o krok blíže, políbil mě na čelo a přitáhl si mě do náručí. "Klidně se vyplač, Sam. Kašlu na to, jestli nás někdo uvidí. Potřebuju tě stejně, jako potřebuješ ty mě. Umřel nám přítel, ksakru!" zašeptal.

Nic jsem mu na to neodpověděla, jen si ho přitáhla o něco blíže. Vyjádřil to zcela přesně: Potřebovala jsem ho. A možná na tom nebylo ani nic sobeckého, jen jsem se o svoji bolest prostě musela s někým podělit, neuměla jsem ji zvládnout sama. THE END
 


Komentáře

1 Ivet Ivet | E-mail | Web | 1. února 2014 v 17:39 | Reagovat

Ty máš vždycky tak originální nápady! Kam na ně chodíš? :D

Ne, je to napsané krásně. Jsem moc ráda, že zase píšeš. :)

2 Sammie Sammie | E-mail | Web | 1. února 2014 v 17:52 | Reagovat

Smutné, plné emocí, ale krásné. ;-)

3 Shamira Shamira | Web | 1. února 2014 v 19:08 | Reagovat

To je super povídka. :D Moc se mi líbí. Jsi super.

4 Andílek Andílek | Web | 1. února 2014 v 19:30 | Reagovat

pěkná povídka, i když smutná

5 juju juju | E-mail | 1. února 2014 v 19:40 | Reagovat

Úžasná povídka i když smutná :)

6 Eva Eva | 2. února 2014 v 12:40 | Reagovat

Moc pěkná povídka-slzy v očích.

7 Apofísek Apofísek | 15. února 2014 v 9:13 | Reagovat

Pěkné ale smutné

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.