Nedostatek času

28. července 2016 v 12:00 | Meredith

Tak jsem po několika letech měla zase pocit, že chci něco napsat... tak jsem otevřela Word a tady máte jednu kraťoučkou jednorázovku k dalšímu výročí Sam a Jacka :) Snad se bude líbit :)



Tma. Chladno. Prach. Vzduch plný všudypřítomných prachových částic. To jediné jsem vnímal, když jsem se zvedal na všechny čtyři. V hlavě mi hučelo a špatně se mi dýchalo. Rozkašlal jsem se a musel se posadit.
Obklopovala mě téměř neproniknutelná tma. Ačkoli jsem se nacházel téměř u ústí tunelu, ke světlu jsem nedohlédl. Zmateně jsem se kolem sebe začal rozhlížet. Pomalu se mi začaly vracet vzpomínky na to, co se stalo. Goa'uldská mateřská loď. Bombardování nově vybudované podzemní základny na P3X 274. Čtvrt hodiny do zrušení kódů pro Iris. Sesun tunelu u východu. Carterová.
"Majore!" zařval jsem do stěny ze sesutých kamenů. Odpovědělo mi jen ticho a snášející se prachové částečky. Prudce jsem se postavil. "Carterová!" zakřičel jsem znovu. Opět se nic neozvalo. Vrhl jsem se k obrovským kamenům, které bránily tomu, abych se k ní dostal. Začal jsem jeden po druhém odhazovat, ale jakoby neubývaly. Někde uvnitř jsem věděl, že to nemá cenu, ale já se nehodlal vzdát a nechat ji tam zemřít.
Byl jsem si vědom, že Jaffové se blíží. Pokud jsem se chtěl dostat k bráně dřív, než mě chytí a než mi Hammond zruší přístupový kód, musel jsem jít hned. Ohlédl jsem se ke vchodu, který už byl opět vidět. Nezaváhal jsem však ani na okamžik. Nepřipadalo to v úvahu. Nemohl jsem ji tu nechat.
"Carterová!" zařval jsem už téměř hystericky.
"Jsem tady, pane!"
Konečně mi odpověděla. Když jsem slyšel její hlas, měl jsem pocit, že mi spadl ze srdce ohromný balvan. Sesul jsem se na nejbližší kámen a oddechl si. "Jak vám je?" zeptal jsem se s obavou v hlase. Naposledy, když jsem ji viděl, bylo ve chvíli, kdy na nás začala padat zeď a ona mě odstrčila, aby mi zachránila život. Sama se pak nechala uvěznit za hromadou kamení.
"Jsem v pořádku, ale asi jsem byla chvíli v bezvědomí," odpověděla. Hlas měla sice pevný, ale ze všeho toho prachu chraptila.
"Můžete se odtamtud nějak dostat?" položil jsem jí další otázku. Předem jsem znal odpověď. Neměla kudy se dostat k jedinému východu, který jsem měl za zády.
"Ne, pane. A vy?"
Dostavila se odpověď, kterou jsem očekával. Tiše jsem si povzdechl a znovu se ohlédl za sebe. "Jo, východ to nezasypalo. Ale nejspíš sem míří Jaffové. Kolik nám zbývá času, než nám Hammond zruší kódy?"
"Pět minut. Měl byste jít, pane," naléhala na mě, abych ji tu nechal a šel do bezpečí.
"Bez vás ne, Carterová!" vyhrkl jsem a začal odhazovat kameny. Dospěl jsem k tomu, že jsem viděl část její tváře, dál už to nešlo, ne bez vybavení.
"Pane, nemá cenu, abyste tu zůstával," oponovala. "Prostě jděte a vraťte se s posilami a s vybavením! Není žádný důvod, abychom tu oba zůstali trčet, až zruší kódy!"
"Nikam nejdu!" řekl jsem rozhodně. Nepřipadalo v úvahu, že bych ji tu nechal. Neopustil jsem ji ani tehdy před téměř čtyřmi lety, neopustím ji ani dnes.
"Pane, ti Jaffové... blíží se," hlesla. Zdálo se mi to, nebo jsem v jejím hlase zaslechl strach?
"Už jsem řekl, Carterová," vyhrkl jsem možná trochu prudčeji, než jsem chtěl. Cítil jsem, jak na druhé straně ztuhla. Její oči na mě skrz díru ve zdi hleděly. Bodalo mě u srdce, když jsem spatřil její pohled. Znovu jsem si uvědomil, jak moc mi na té ženě záleží a jak jsem se cítil, když jsem ji během posledního roku několikrát málem ztratil - nejdřív ji málem zabila Nirrti, několik měsíců na to zůstala neznámo kde na Prométheovi a nakonec ji před pár týdny pronásledoval Anubisův voják a málem ji zabil. Byla základním kamenem SGC, neocenitelným členem mého týmu a především byla někým, ke komu jsem cítil tolik, že by pro mě její ztráta byla velice těžká.
"Sam," hlesl jsem do ticha. Najednou jsem měl v ústech úplné sucho. Nechtěl jsem ji tu nechávat napospas Jaffům, ale najednou jsem věděl, že jiná volba není, pokud se nechci zbytečně obětovat. Potřebovali jsme posily a vybavení.
"Pane, jděte," řekla tak tiše, že ji nebylo skoro slyšet. "Prosím," dodala ještě. V jejím hlase byla cítit naléhavost.
Sotva znatelně jsem přikývl. K mým uším se doneslo pípání jejích hodinek. Měli jsme dvě minuty do zrušení přístupových kódů. Nejvyšší čas. K bráně to bylo něco přes minutu.
Přešlápl jsem na místě, nervózně se ošil. "Vrátím se, co nejdřív budu moc," slíbil jsem pevným hlasem. Doufal jsem, že ji jistota v mém hlase přesvědčí, že tu nezemře, že za pár chvil budu zpět.
"Já vím," odvětila.
Na okamžik se mezi námi rozhostilo ticho. Cítil jsem podivnou potřebu povědět jí pravdu, proč nechci odejít. Bojoval jsem s tím, ale nevedlo se. "Sam, než půjdu, chci jen, abyste věděla...," začal jsem tedy, ale než se mi podařilo jí říct, jak mi na ní záleží, hlas se mi zlomil.
"Já vím," odtušila. Nenechala mě se v tom vymáchat. Moc dobře věděla, co jí chci povědět. Znala mě a znala i mé city.
Pokýval jsem hlavou. "Vrátím se."

Naposledy jsem na ni pohlédl a - jakkoli to bylo těžké - otočil jsem se a rozeběhl se k východu z tunelu s vědomím, že ji tu nechávám a že ji živou už možná nikdy neuvidím. THE END
 


Komentáře

1 Vikina Vikina | Web | 28. července 2016 v 12:18 | Reagovat

Zaujímavé :-) pekný blog :-)

2 Odyssea Odyssea | 29. července 2016 v 9:14 | Reagovat

Krásná povídka!

3 Iveta Iveta | E-mail | 30. července 2016 v 8:23 | Reagovat

Krásné! Někdy jsou krásné povídky úplně nejlepší! :)

4 Denisa Hradecká Denisa Hradecká | 30. července 2016 v 20:29 | Reagovat

Super :)

5 Lucka Lucka | Web | 10. srpna 2016 v 12:50 | Reagovat

Jsi ZPÁTKY! A mně se tak trošku zdá, že s novým nádechem! Jsem moc ráda :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.