Odkryté tajemství

9. srpna 2016 v 12:00 | Meredith

V celém článku máte novou jednorázovku. Zatím bohužel nemám napsané nic dalšího a zatím ani nemám nápad, tak uvidíme... Musím taky konečně začít psát bakalářku :-/ ... ale snad mě něco napadne ;-) Uvidíme, jaká bude motivace :D



Bylo sedm hodin ráno a spolu s Danielem a Teal'cem jsme seděli v zasedací místnosti SGC, abychom se připravili na nadcházející misi. Jediný, kde měl zpoždění, byl Jack.
"Jak typické," odfrkl si Daniel s pohledem upřeným na prázdnou židli. Jen jsem pokrčila rameny. Věděla jsem, proč má plukovník O'Neill zpoždění, ale copak jsem mu to mohla vyprávět? Jak bych vysvětlovala, že jsem u něj do tří do rána byla, pomáhala jsem mu psát hlášení o taktice SG-16 na jedné misi a pak jsme rozebírali, jakou taktiku bychom použili my. Dokázali jsme tak strávit celou noc. Odjížděla jsem domů asi ve tři ráno, aby po rozednění nikdo neviděl moje auto před plukovníkovým domem. Řeči byly to poslední, co jsme potřebovali, aby se šířilo.
Každopádně - plukovník ráno zaspal, odjel z domu sice včas, ale dostal se do zácpy a musel objíždět celé město. Vzpomněla jsem si, jak mě večer přemlouval, ať se jednou vykašlu na naše opatření a zůstanu na noc. Ještěže jsem to neudělala.
Do zasedací místnosti vešel generál Hammond. "Dobré ráno," pozdravil. Všichni jsme jen kývli. "Kde je plukovník?" zeptal se.
"Jack...," zarazila jsem se. Do háje! "Tedy plukovník O'Neill," opravila jsem se, "zaspal. Je na cestě, ale musí jet přes město. Jsou zácpy."
Viděla jsem, jak se všichni zarazili, když jsem použila jeho jméno. Stávalo se málokdy, že jsem se přeřekla. Ale ještě nikdy se mi nestalo, že by to bylo v takovéto situaci. Zatajil se mi dech, doufala jsem, že to generál jen tak přejde. Bohužel.
Zkoumavě na mě pohlédl a pak řekl: "Majore, můžete prosím do mé kanceláře?"
Beze slova jsem se zvedla a přešla za ním. Žaludek jsem měla úplně stažený, v krku knedlík. Nemohla jsem dýchat.
"Majore, zavřete prosím a posaďte se," rozkázal Hammond. Uposlechla jsem ho s myšlenkou, že 'majore' už mi dlouho nikdo říkat nebude, až všechno vyjde najevo.
"Samantho," začal, když jsem se posadila naproti němu, "poslední dobou se tu začínají šířit jisté zvěsti."
"Pane...," vpadla jsem mu do řeči, ale gestem ruky mě zarazil. "Nechte mě mluvit, pak budete mít prostor vy," umlčel mě. "Poslední dobou se mi do rukou dostávají zvláštní hlášení. Zrovna tady mám jedno od SG-10 z vaší minulé společné mise. Přečtu vám jednu část: Probudili jsme se těsně před rozedněním. Stan majora Carterové a plukovníka O'Neilla byl však již prázdný. Volali jsme je, ale neozývali se, proto jsme se je vydali spolu s doktorem Jacksonem a Teal'cem hledat. Trvalo to dobrou půlhodinu, než jsme je našli skryté pod převisem skály u jezera. Major Carterová spala plukovníku O'Neillovi na rameni a on držel hlídku."
Vzpomněla jsem si na tu misi. S Jackem jsme nemohli spát, vydali jsme se tedy na obhlídku okolí. Nic víc za tím nebylo, jen jsme nechtěli zírat do stropu stanu a ostatní budit hovorem. Došli jsme až k jezeru, kde jsme si sedli na břeh pod skálu a já se k němu přitulila. Chvíli jsme si ještě povídali a já poté usnula. Bylo to zcela nevinné. Zatracený desátník Ackerman a jeho totální oddanost k mé osobě. Nemyslel to zle, když to tam napsal, to jsem věděla. Měl o mě obavy a oddechl si, když nás s O'Neillem našel v pořádku, ale nechtěl to v hlášení přiznat.
"Podobných hlášení dostávám poslední dobou čím dál víc a víc. Většinou se tam někdo maximálně zmíní o plukovníkově přehnané obavě o vaši osobu, ale toto už musím řešit. Pokud to takto odešlu, budeme tu mít za pár dní kontrolu z vyšších míst. Nerad bych přišel o své dva nejlepší důstojníky. Zároveň ale víte, že to odeslat prostě musím a nemůžu vás bránit, když nebudu vědět, jak to doopravdy je."
Zavřela jsem oči. Dva roky, celé dva roky se nám to dařil držet pod pokličkou. Ani Daniel s Teal'cem nic netušili. Tedy - vždycky věděli, že mezi námi něco je, ale neměli ani ponětí, že jsme s Jackem tu hranici mezi přátelstvím a vztahem překročili. Měli jsme jasně nastavená pravidla a fungovalo to. Přesto jsme si v poslední době přestali dávat pozor.
"Generále," hlesla jsem těsně předtím, než se ozvalo zaklepání na dveře.
"Dále!" vyhrkl okamžitě Hammond a klika cvakla. V místnosti se objevil plukovník O'Neill. "Daniel s Teal'cem říkali, že jste tady. Nechápou proč, tak jsem se přišel zeptat, jestli se něco děje," řekl s úsměvem.
Pohlédla jsem na něj. Stačil chvilkový oční kontakt a on věděl, že něco není v pořádku.
"Pojďte dál, Jacku, a zavřete dveře," vyzval ho generál. "Vás se to týká stejně jako majora Carterové."
Viděla jsem, jak Jackovi ztuhly rysy. Začínalo mu docházet, co se děje. Zavřel dveře a pohledem začal těkat mezi mnou a Hammondem. Čekal, až některý z nás promluví.
"Plukovníku, je nejvyšší čas jít s pravdou ven," začal generál. "Pokud to chcete dál tutlat, bude to akorát horší."
"Tutlat co?" zeptal se Jack, jakoby vůbec netušil, o čem Hammond mluví. Než generál stačil odpovědět, otočila jsem se na Jacka a chytila ho za ruku. "Jacku, už nemá cenu to tajit. Jsme v pořádném průšvihu."
Podíval se na mě a pak jen kývnul. Chvíli ještě mlčel a pak se obrátil na generála: "Ano, mezi mnou a Sam je už dva roky jistý vztah. Jistý vážný a seriózní vztah." Pustil moji ruku a chytil mě za rameno. Poté dodal: "Miluju ji, generále."
Cítila jsem, jak mě ta slova a jeho dotek zahřály u srdce. Rychle jsem se ale vrátila do reality. I když jsme se milovali, bylo mi jasné, že tohle může skončit špatně, že to nevydržíme a náš vztah skončí.
Hammond na nás koukal, putoval pohledem z jednoho na druhého. "Majore," promluvil nakonec ke mně, "co k tomu dodáte vy?"
"Nemám co dodat, pane. V nejhorším případě jsem rozhodnutá odejít," odpověděla jsem a vyjádřila tak přesně to, jak jsem to cítila. Byla bych schopná obětovat celou svoji kariéru v armádě.
"Nebo já půjdu do předčasného důchodu," ozval se Jack. Přeběhl mi mráz po zádech. Nechtěla jsem, aby odešel z SGC, ale pokud by tu nebyla jiná možnost, nebránila bych mu.
Generál okamžik mlčel. Věděla jsem, že zvažuje svoje možnosti. "Víte, že to budu muset nahlásit?" zeptal se nakonec.
Oba jsme kývli.
"Budu se vás snažit bránit. Ale nic neslibuju. V nejhorším zkusím promluvit i s prezidentem, SG-1 je moc ceněný tým a myslím, že nedovolí, aby se rozpadl. S nějakými důsledky ale počítejte."
Opět jsme přikývli.
"A teď se vraťte do zasedačky. Vyřídím jeden telefon a přijdu. Myslím, že si se zbytkem týmu máte co vyříkávat," řekl nakonec.
Zvedla jsem se. Cítila jsem, jak mě Jack objal kolem ramen a vtiskl mi polibek na spánek. "Tohle zvládneme," zašeptal.
Usmála jsem se na něj. O tom jsem nepochybovala.
THE END
 


Komentáře

1 Lucka Lucka | Web | 10. srpna 2016 v 13:12 | Reagovat

Cítím potenciál na pokračování :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.