Telefonát

13. září 2016 v 21:04 | Meredith

Slíbená povídka :) a jestli chcete další, tak komentujte :) jinak už bude šlus :D


Samantha přišla do svojí kanceláře. Odhodila hromadu papírů na stůl a s povzdechem se posadila na židli, ze které už ji po tom týdnu bolela záda. Zapnula počítač a usrkla studenou kávu, která už nějaký ten čas stála na jejím stole. S pohledem na hodiny se ani neobtěžovala, po týdnu na podzemní základně už pomalu ani nevěděla, jestli je den nebo noc.
Opět si povzdechla, a aniž by chtěla, pohled jí zabloudil k telefonu. Celý týden se neohlásila o těch pár pater níž do generálovy kanceláře. Věděla, že není co hlásit, celý týden byl klid. Přesto měla jisté nutkání zvednout ten telefon a vytočit číslo, které už nějakou dobu znala zcela zpaměti.
Už sahala po sluchátku, když se zarazila v půli pohybu. Otočila se přes rameno a zjistila, že má otevřené dveře. Když přišla s plnou náručí papírů, nezabouchla za sebou.
Opět si povzdechla a zvedla se. Ačkoli většina lidí v její sekci spala, pořád tu bylo pár jedinců, kteří mohli projít okolo a slyšet rozhovor, který povede s generálem O'Neillem.
Zabouchla a vrátila se ke stolu. Dřív, než si to stihla znovu promyslet, vzala do ruky sluchátko a začala vytáčet telefonní číslo.
První zvonění.
Druhé zvonění.
Třetí zvonění.
"Generál O'Neill," zahučel na pozdrav.
"Ahoj, tady Sam," pozdravila Samantha opatrně. Byl to týden, co se naposledy slyšeli, a ona si teď říkala, že asi nebyl ten nejlepší nápad volat, vždyť ani nevěděla, co mu chce říct.
"No konečně!" vyhrkl s náznakem smíchu v hlase. "Právě jsem přemýšlel, jestli mám sám zavolat. Děje se něco?"
"Ne, ne, vůbec nic," odvětila. "Jen jsem si říkala, že bych se měla ohlásit a podat hlášení."
Na druhé straně bylo dlouhé ticho. I Samantha mlčela, nevěděla, co dalšího říct. Čekala na Jackovu reakci. A ta po chvíli opravdu přišla. "Je to opravdu ten jediný důvod, proč voláš?"
Sam si jen tiše povzdechla. "Chtěla jsem tě slyšet," řekla téměř tak tiše, že to nebylo slyšet.
Jack se na druhé straně uchechtl. "Jsem rád, že jsi to přiznala první. Ta karanténa byla pěkně blbý nápad, Sam."
"Já vím," hlesla. "Ale sám víš, co jsme říkali. Nemůžeme nechat to, co mezi námi je, aby ovlivňovalo naši práci. Jinak to nešlo."
"Jo, jo, jako obvykle máš pravdu. Už jsi to aspoň řekla Petovi?" zeptal se.
"Nebylo kdy. Nebudu se s ním rozcházet po telefonu, Jacku. Moc dobře víš, že od té doby, co jsme se vrátili ze srubu, kde se tohle všechno seběhlo, jsem ho neviděla. Nejdřív odjel na tu služební cestu do New Yorku a pak jsme zůstali viset tady."
"Jo, promiň. Jen bych byl rád, aby tohle už bylo za námi."
"I já, Jacku. Tahám ho za nos, a to se mně samotné příčí. A navíc si tu připadám zbytečná. Už tady toho mám po krk! Všechnu práci mám hotovou, procházím všechny papíry znovu. Kdybych aspoň mohla do svojí laboratoře," vychrlila ze sebe.
"Povídej mi o tom," odvětil. "Já už z nudy čtu hlášení z misí, které se odehrávaly, když jsem byl... zmrazený."
"Tak to bys měl dělat tak jako tak," zasmála se. "Takže vlastně děláš jenom svoji práci."
V telefonu se ozvalo zavrčení. "Plukovníku!" ozvalo se nespokojeně, ale s náznakem smíchu.
"Ano, generále?" pronesla otázku zcela nevinným tónem.
"Pořád jsem si nezvykl, že mě lidi oslovují 'generále'." Jack zničehonic změnil téma. Tentokrát z jeho tónu Samantha vyvodila, že to myslí vážně.
"To jsme dva. Já si na toho podplukovníka taky pořád nemůžu zvyknout."
"Stejně jsem ten post vzal jenom kvůli parkovacímu místu," povzdechl si.
"Tak teď neříkáš pravdu. Dostala jsem tvoje parkovací místo. Je hnedka u vchodu," zasmála se nahlas.
Jack chvíli mlčel, ale když už se Samantha nadechovala, že něco řekne, pronesl zcela vážným hlasem: "Víš, co znamená, že máš moje místo?"
"Ne," odtušila krátce.
"Není to jen tím parkovacím místem, to mě na tu myšlenku jen přivedlo. Těch faktorů je víc. Víš vůbec, že jsi hned pode mnou nejváženější a nejdůležitější důstojník v celém SGC?"
"To je blbost," vyhrkla rychle. "Jsem jenom podplukovník, Jacku. Víš, kolik lidí tady má vyšší hodnost než já?"
"Ale nikdo z nich nedokázal to, co ty. Z mého pohledu jsi tady hned pode mnou ten nejvyšší důstojník. Neumím si představit, že bych takhle měl spoléhat třeba na plukovníka Sanderse."
"To je jenom proto, že spolu spíme," odfrkla si a doufala přitom, že Jack slyšel ten náznak pobavení v jejím hlase a že tu její poznámku nebude brát jako urážku.
Z druhé strany se ozval hlasitý smích. "Teprve dva týdny. To se skoro nepočítá." Poté se jeho hlas uklidnil a zcela bez náznaku humoru řekl: "Až to tady jednou zabalím, jsi jediným myslitelným nástupcem."
Samantha absolutně nevěděla, jak na to reagovat, tak jen mlčela. I Jack byl ticho, byl slyšet jenom jeho dech.
Po necelé minutě ticha se konečně ozval O'Neill: "Víš, co je nejhorší na tom být na tomhle místě?"
Zavrtěla hlavou, ale pak jí došlo, že ji Jack nevidí, tak řekla nahlas jen stručné: "Ne."
"Nejhorší je, že když projdete tou bránou a něco se s vámi třemi bude dít, nebudu moc nic dělat. Například tě nebudu moc jít hledat, jako když jsi uvízla na stanovišti alfa nebo na Prometheovi. Nebudu moc nastavit svůj život, když bude potřeba strčit hlavu do archivu Antiků, bude to muset být některý z vás. Nebudu tě moc ochránit před zraněním. To je úplně příšerný pocit."
Samantha se zarazila. Překvapilo ji, jak moc se Jack otevřel. Zažila to u něj pouze jednou, a to když spolu leželi v posteli poté, co se poprvé pomilovali. Daniel s Teal'cem jeli na nákup do nejbližšího města a oni spolu zůstali sami. A stalo se to. Bylo to nádherné a neuvěřitelné - po tolika letech ta bariéra mezi nimi spadla. Než se zbytek SG-1 vrátil do srubu, zůstali spolu v posteli a Jack se jí otevřel. Tichým, zastřeným hlasem jí vyprávěl o svých citech.
"Jacku," hlesla. "Tohle musíš překonat, jinak nám náš vztah opravdu začne v práci vadit." To co řekla, bylo hrubé, ale bylo potřeba to říct. Po chvíli vzájemného mlčení však ještě dodala: "Ale to neznamená, že to není milý. Myslela jsem si, že to není možný, ale po tomhle tě miluju snad ještě víc."
"Taky tě miluju, Sam," řekl a Samantha věděla, že mu na tváři hraje veselý úsměv. Bylo to tak přirozené a příjemné moci to po tolika letech pronášet nahlas.
Zrovna chtěla něco odvětit, když uslyšela cizí hlas na pozadí v Jackově kanceláři. Po pár okamžicích Jack opět promluvil na ni. "Carterová, jsem rád, že ve vaší sekci není žádný problém. Hlaste se ale častěji, ano? Pokusím se tuhle situaci co nejdříve vyřešit. Musím jít, zatím."
"Ahoj," hlesla zklamaná tím, že už musí zavěsit. A pak se na druhé straně linky ohlásilo jen nepříjemné tů-tů-tů. Jackův hlas byl pryč. Smutně odložila sluchátko telefonu a zůstala koukat do prázdna. Po pár minutách se zvedla, povzdechla si a vydala se do své provizorní ubikace, aby se alespoň trochu vyspala.
 


Komentáře

1 Leky Leky | Web | 17. září 2016 v 14:11 | Reagovat

Po hoodně dlouhé době jsem četla nějakou SG povídku .... Je moc pěkná , ty tvé jsem vždy zbožnovala a moc ráda bych si ještě někdy nějakou přečetla. :-)  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.